Znáte to. Ty lásky z dětství. Líbí se vám nějaký kluk a prostě ho musíte mít. Děláte všechno proto, abyste se mu zalíbili a on, na to moc nereaguje. Prostě kluci no, co si budem povídat, už od děství je to s nima peklo. I já měla svou děstkou lásku, teď si můžete poslechnou můj příběh, asi to bude sranda.

Začalo to už asi ve školce. Víte, jeden kluk je hrozně hezký, vysoký a tak je i oblíbený. Každá holka ho chce mít. Jenomže vy chodíte do jiné třídy. Naštěstí nastupuje základka a to už spolu ve třídě jste. Nejdřív takové ty blbinky, pošťuchování, ale nikam to nevede. Tak ho chcete získat, že uděláte vše pro to, aby byl váš.

A tak to začalo. Třetí třída. Milostné dopisy. A že jich bylo požehnaně, nekecám. Moje, v té době nejlepší kamarádka mi vždy pomáhala vymýšlet, co mám do dopisu napsat, aby na něj reagoval. Nejčastěji to byla tahle básnička:

Srdce srdci srdce dalo,

srdce srdci přísahalo.

A teď srdce prosí,

ať ho srdce v srdci nosí.

No fakt, bylo mi devět. Tuhle básničku jsme s kamarádkou pořád používali. Ona zas pro svého idola. Následovala tuna namalovaných srdíček a pusinek. Pak jsme "tajně" předali dopis klukovi. Jo těch dopisů, bylo dost, možná pět nebo víc, už nevím. Ale víte co? Ten kluk na to snad nikdy nezreagoval! Jasně bavili jsme se dál, ale prostě to bral asi humorem a ne moc vážně. Jako, jak mohl odmítnout?! Třetí třída, kluci nic nechápu.

Pak přišel zlom. Ten kluk se stěhuje. Všichni jsme byli něsťastní, protože byl hrozně oblíbený, všichni ho měli ve třídě rádi. Hlavně holky že. Pamatuji si jak jsme se s mojí rivalkou předháněly. Chlubila se mi, jak si s ním dala pusu (takovou tu děstkou). No samozřejmě já zuřila. Nevím ani, jestli to byla pravda. Když se kluk odstěhoval, rozhodla jsem se jednou pro něj uspořádat párty. Byla u nás doma na zahradě, nechápu, že to mamka schválila. Měla tu asi tuset hopsajících dětí a nevadilo jí to. Ten kluk sice přijel, ale asi jen na hodinu. No prostě se pusa zas nekonala. 

A tak skončila moje první děstská láska. Doteď na to vzpomínám. Dřív jsem se styděla, když mi to někdo připomněl, nebo řekl jeho jméno. Ale teď to beru s humorem. Vždy mi bylo devět! Už od školky kujete pikle na kluky, kdo by to byl řekl. Dnes to můžu aspoň prožívat znovu v podobě mé malé sestřenice, kdo ví, třeba taky s něčím takovým přijde. Aspoň bude stranda.

A to už by bylo o mé lásce vše. Měli jste taky nějakou děstskou lásku?

Mějte se krásně,

Vaše Peťula ♥

,,Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje." - Antoine de Saint-Exupéry

Když slyším tenhle krásný a pravdivý citát, vždy si vybavím své bláznivé dětství. V dnešní době děti mají počítače a pravděpodobně nikdy nezažijí věci jako my dřív. Jasně, nejsem tak stará, ale věřte mi, počítač jsem doma měla až někdy v mých dvanácti letech. Takže většina mých zážitků se odehrávala venku, s rodinou ... co vám budu povídat, prožila jsem krásné děství a jsem za něj vděčná hlavně lidem okolo sebe.

Abych to uvedla na pravou míru. Jsme já, ségra a bratranec. Ségra je o tři roky mladší než já a bratránek o rok a půl starší. A teď vám napíšu pár zážitků, na které si vzpomínám a blbostí, co jsme vyváděli. 

Většinu zážitků máme díky naší milované babičce. Víte, babička je cool. Má afro a super zlatou káru. Jo, jenomže když jste malí, tak můžete sedět jen vzadu. No a nejlepší je sedět uprostřed, protože máte přehled. A vy jste tři, takže se hádáte. Co udělala babička? Jde se losovat! A teď vážně, losovali jsme. Byli tři papírky, tři místa: za babi, uprostřed a na pobli (za spolujezdcem). Proč na pobli? No, jednou se tam moje ségra pozvracela a my nikdy nepochopili, proč tam teda nemohla sedět ona. Bylo to nejhoší místo. Jo řeknu vám, to losování bylo aspoň spravedlivý, ale my museli losovat pořád. O barvu hrnku, o místo u stolu. No prostě parchanti, ale co už aspoň byly zážitky a babičku to s náma asi bavilo.

S babičkou jsme zažili i spustu výletů. Buď jsme jezdili s mamkou nebo s tetou (bratránka mamkou) a babička ta byla vždy s náma. No je pořád, teď máme zážitky s ní my. Tak jsme se vypravili třeba na Slovensko, na Orlík a tak různě. Taky jsme jednou byli s mamkama v Chorvatku. Měli jsme obří karavan a chodili jsme ve stejném oblečení. Asi to mamky bavilo, nás taky. Jednou jsme tam vyrazili na tobogány. Byla tam obří skluzavka, taková ta co jede přímo dolů a já tam chtěla taky, ale bála jsem se. Bratránek, ten šel bez problému, ségra byla ještě malá. No, byla jsem vyklepaná, ptala jsem se mamky a bratránka na rady. I když bratránek jednou sjel dolů, mamka se zeptala jaký to je, on odpověděl, že strašný, ale mamka mu řekla, ať kvůli mě říká, že super, abych tam šla. To mám mamku co? Říkala to za kamerou, víte v té době byly aktuální ty velké kamery do ruky a my měli taky jednu, teď díky ní máme své dětství ve filmu. Je to fakt super, byli jsme celkem smradi, ale je to vtipný.

Další etapa jsou bunkry. Máme velký dům a za ním stráň a pole. Na stráni jsme vždy stavěli bunkry. Na stromě, pod stromem, jednou jsme kopali i v zemi. Ještě teď tam je jáma. Taky jsme si stavěli u řeky, ale když hodně pršelo, voda nám náš domeček odplavila. Jednou jsme si našli super místo trošku jinde, babička nás vždycky přes ulici naháněla na oběd. To byla stranda, jak nás vždycky hledala a volala. Na poli jsme si hráli na vojáky. Stříleli jsme na Hitlera, no prostě jsme prdlí. Bratránek vždycky hrál, že umřel a my se ségrou vždy protestovaly, ať to nedělá, že přežijeme všichni. Jo bunkry jsme stavěli i doma, u babičky v obýváku, u nás v pokoji. No všude. Dělali jsme bordel.

Taky si pamatuji, jak jsme museli mít marťánky. Jo, dřív se fakt hodně kupovali a když byla reklama v televizi, tak jsme je chtěli. Jo, jenomže ne kvůli vitamínům, ale samozřejmě kvůli hračce. To jsme vždy vybírali, jestli modrou či růžovou barvu marťafonu. Samozřejmě i časopisy se nám kupovali kvůli dárkům. Ale měli jsme vždy se všeho radost. Jako třeba z houpacího kohouta, tam jsme se vždy dva narvali a houpali se. Měli jste ho taky? Taky nám občas mamky roztříhaly noviny na proužky a my dělali, že jsme ptáčci v hnízdečku. Pak ty noviny byly všude.

To byla hrstka mých zážitků z dětství. Mám jich ještě požehnaně. Hrozně ráda na své dětství vzpomínám a všichni ostatní okolo mě taky. Jsem fakt vděčná, že jsem měla tak krásné děství. Nejevětší podíl na něm má babička, mamka a teta. Všechno bylo super. Kdybyste chtěli další zážitky, není problém.

A jaké jsou vaše oblíbené zážitky z dětství? Vzpomínáte rádi na děství?

Mějte se krásně, 

vaše Peťula ♥